MORFOLOGIE, LATINA
A TAXONOMIE STRAŠILEK
Ačkoli pro mnoho lidí zůstává atraktivní převážně praktická část (chov), bez teorie bychom se v chápání života strašilek daleko nedostali. Zezačátku se může zdát, že se jedná o nezapamatovatelnou nálož odborné terminologie, opak je však pravdou. Začal bych s morfologickým popisem strašilek, protože mezi chovateli najde největší využití. Je důležité znát, jak pojmenovat konkrétní část těla, například pokud je poškozená atp.
Pro demonstraci jsem zhotovil nákres těla samice druhu Heteropteryx dilatata. Tělo se skládá ze tří velkých částí, kterými jsou hlava (caput), hruď (thorax) a zadeček (abdomen). Na hlavě se nachází složené oči, které umožňují strašilce pečlivě zaznamenávat své okolí. Dále z ní vybíhají tykadla (anteny) skládající se z jed-notlivých tykadlových článku, antenomer(ů). Najdeme zde také ústní ústrojí, které není nic jiné, než evolučně přeměněné končetiny. Zejmé-na na temeni potom vyrůstají ostny nebo tuber-kuly (o těch později). Hlava nasedá na thorax, který se skládá ze tří částí. Na každou z nich se napojuje jeden pár končetin. Prothorax (předo-hruď) je často nejkratší, následuje mesothorax (středohruď, často nejdelší) a metathorax (zadohruď). Na všech třech částech hrudi opět najdeme různé výrůstky. Ze středohrudi může vybíhat první pár křídel, který označujeme jako tegminy. Tato křídla jsou nelétavá a slouží pouze jako ochrana druhého páru křídel. Ten vyrůstá ze zadohrudi. U některých druhů jsou křídla tak malá, že nejsou schopna letu. Využití ale mají například při stridulaci (Haaniella echinata). Tato křídla se často neodborně ozna-čují jako "mikrokřídla". Mohou mít také apose-matickou funkci (Peruphasma schultei), což znamená, že mají výstražené zbarvení, které má za úkol vystrašit predátora.
Druhá pár křídel se skládá z apikální části, která může být vyztužená a tedy pevnější. Je zde často vedena jedna hlavní žilka. Za ní se nachází subapikální oblast, kde je několik větvících se žilek a anální oblast hustě protkaná žilnatinou. Končetiny se skládají opět ze tří hlavních částí: stehno (femur - pl. femory), lýtko (tibia - pl. tibiae) a tarsální komplex. Stehno a často lýtko jsou hustě osety různými trny (Haaniella, Heteropteryx, Eurycantha) nebo lamelami (Extatosoma, Phyllium). Lamely jsou plochá rozšíření končetiny nejčas-těji do dvou protilehlých stran. Tarsální komplex, neboli chodidlo, se skládá z chodidlových článků, tarsomer(ů) a tarsálních drápků, které mají uchopovací funkci. Na ventrální (spodní) apikální (koncové, opak bazální) části tibie se může nacházet area apicalis, neboli areola (trojúhelníkovitý výrůstek), podle něhož morfologové uměle třídí strašilky do dvou velkých skupin, Areolatae a Anaerolatae.
Zadohruď nasedá široce na zadeček. První zadečkový článek označujeme jako středový článek (ang. median segment), který je často nejširší a může nést charakteristické znaky. Ze zadečku nikdy nevyrůstají končetiny ani křídla. Ventrální (břišní) strany zadečku, stejně jako hrudi, označujeme jako sternity (u hrudi pro-, meso- a -metasternit) a dorsální jako tergity (u hrudi analogie). U zadečku označujeme jednotlivé články římskými čísly, tedy II.-X. tergit nebo sternit (I. tergit je středový článek). U strašilek se setkáme s fosilním pozůstatkem jedenáctého článku označovaným jako lamina supraanalis. Jedná se pouze o kratičký tergit nacházející se u samic. Z tergitu X. nejčastěji u samců vyrůstají tzv. cerci (sg. cercus), které slouží k přichycení kopulačních orgánů k samici během páření.
Na konci zadečku se u obou pohlaví nacházejí kopulační orgány. Sternit IX. je u samců přeměněn v poculum, tedy samčí kopulační orgán. U samic dochází k lamelovitému protažení sternitu VIII., které ornačujeme jako operculum. To je spolu se zbytkem zadečku formováno do kladélka, ovipositoru. U podčeledi Necrosciinae se nachází tzv. apendikulární kladélko (apendicular ovipositor), což je sklerotizovaný prodloužený trubicovitý útvar mezi operculem a posledním zadečkovým článkem, který se (spíše v angličtině) označuje jako anal segment ("anální článek").
MORFOLOGIE
LATINA
Označení částí těl strašilky má pevná pravidla stejně jako názvosloví druhů. Standardní název se stává z rodového a druhového jména, příjmení autora popisu spolu s rokem, kdy byl druh popsán a taxonomického zařazení do řádu a čeledi v závorce. Takový zápis potom může vypadat: Extatosoma tiaratum Macleay, 1826 (Phasmatodea: Phasmatidae). Na předchozím zápisu si všimněte několika důležitých věcí. Rodové i druhové jméno se píše vždy kurzívou. Mezi autora popisu a rok se píše vždy čárka. Taxonomické zařazení je vždy v závorce, přičemž řád a čeleď jsou odděleny dvojtečkou, případně se někdy užívá čárky. Tento kompletní zápis používáme pouze v případě, že se v textu o daném druhu zmiňujeme poprvé. Při následných zmínkách je dovoleno použít zkrácený zápis v podobě iniciály rodového jména a kompletního znění jména druhového. Tedy v tomto případě E. tiaratum. Dříve se místo druhu popisovaly také různé poddruhy, variety nebo formy. Tyto "taxony" však mají pouze sběratelský, čistě amatérský charakter, protože o daném druhu nic nevypovídají. Poddruhy jsou popisovány například na základě různých forem v různém prostředí. Druh Pylaemenes borneensis má na celém ostrově Borneo stejnou formu, která je popsána jako poddruh P. borneensis borneensis. V oblasti Sepilok je však forma rozdílná, která je popsána jako P. borneensis sepilokensis. Teď mi jistě mnozí v duchu nadávají, že jsem nepoužil rok a autora ani zařazení v systému, jak jsem apeloval výše, ačkoli se o druzích zmiňuji poprvé. Mějte však na paměti, že stránky navštěvují zejména chovatelé bez hlubšího zájmu o taxonomii. Navíc často užívám různé příklady v podobě konkrétních druhů. Takové množství druhů v jednom textu zde mi více méně znemožňuje užívat kompletní zápisy, aniž bych tím rozbil text. Výše zmíněná pravidla platí hlavně pro vědecké články a odborné publikace (knihy). Ale zpět k věci.
Poddruhy ani dříve velmi populární variety (var.) nebo formy (f.) nemají v dnešní době žádný smysl ani uplatnění. Popisují například různé zbarvení nebo jinak poskládané trny na temeni. Extrém můžeme vidět na obrázku vlevo, kde jsou popsány aberace kresby na krovkách tesaříka (Heyrovský & Sláma (1992): Tesaříkovití, náhled na stránkách firmy Entosphinx). Na tomto obrázku je zcela výstižné, proč jakýkoli popis aberací postrádá smysl. Máme zde 53 různých forem, jejichž vzájemná vypovídající hodnota je nulová. O daném jedinci nám neřeknou nic víc, než že mají jiné krovky. Aberace jsou populární zejména mezi amatéry, kteří "si chtějí něco popsat". V dnešní době však dochází k plošné-mu rušení veškerých aberací a dokonce i poddruhů. Na základě fylogeneze dnes jen těžko dokážeme říct, co je vůbec druh, natož zabíhat do nižších kategorií. Dovolím si nyní krátkou vsuvku z fylogeneze. Jedná se o moderní pojetí systému, kde jsou organismy tříděny dle vzájemné genetické příbuznosti, nikoli morfologické podobnosti. Na základě sekvencí jsme schopni sestavit fylogenetický strom, tzv. kladogram, který nám sdělí vzájemnou evoluční příbuznost mezi druhy. Proč je tedy stále tak těžké stanovit, co je vůbec druh, jak jsem dříve napsal? Prof. Ladislav Bocák na přednáškách z obecné taxono-mie tento problém vysvětloval na broucích čeledi Lycidae. Provedl sběr napříč konkrétní lokalitou. U každého brouka si zaznamenal přesnou lokalitu sběru. Následně provedli sekvenování a sestavili evoluční mapu. Na základě této mapy zjistili, že někteří jedinci se vzájemně napříč lokalitou statisticky téměř nelišili. Když však porovnali nejsevernějšího a nejjižnějšího jedince, zjistili, že statistická podpora mezi nimi není dostatečná pro to, aby se mohlo jednat o stejný druh. Co nám to ukazuje? Že druh se evolučně šířil směrem na jih, kde na základě rozmanitého prostředí procházel evolučními změnami. Jedná se tedy o
stejný druh napříč celém prostředí adaptovaný na konkrétní lokality tohoto prostředí. Ovšem pokud bychom k sobě dali samici severní populace a samce jižní populace, jejich kopulační orgány jsou tak rozdílné, že by nebyli schopni kopulovat. A teď babo raď. Podle genetické mapy se prokazatelně jedná o jeden druh, jehož populace se šířily směrem na jih, morfologicky jsou si však jednotlivé populace natolik rozdílné, že je není možné křížit. A naopak vzhledově totožní jedinci lišící se svými kopulačními orgány byli geneticky prokazatelně potomci dvou vzdálených předků. Na základě podobnosti by je však každý taxonom popsal jako jeden a tentýž druh. Víme tedy, co je druh?
Opět k věci. Ať už je název taxonu jakkoli nesmyslný, ale je platný, platí pro ně výše zmíněná pravidla. Tedy psaní rodového, druhového a případně poddruhového jméně, variety nebo formy či jiné aberace kurzívou. Jednotlivé zkratky však píšeme bez kurzívy. Krom zmíněných zkratek pro aberaci (var., f.) existují další, které mají již smyslné využití. Mezi nejčastěji používanou zkratku patří nepochybně sp. (z lat. species) označující "druh". Zkratku použijeme, pokud jsme schopni jedince determinovat do rodu, nikoli však do druhu. Jako příklad bych mohl uvést Calvisia sp., tedy "neurčený druh rodu Calvisia". Pro neurčený poddruh se užívalo zkratky ssp. Této je velmi podobná zkratka spp., která označuje více druhů jednoho rodu. Například pokud chceme zmínit, že se v lokalitě vyskytovalo mnoho druhů rodu Anchiale, napíšeme Anchiale spp. Využití je různé. Příkladová věta by mohla znít "Druhy žijící ve zkoumané lokalitě se živily převážně listy akácie (vyjma Phenacephoru spp.)." Poslední zkratkou, se kterou se dnes setkáme, je cf. (z lat. confer - přirovnej). Zkratku použijeme, pokud najdeme jedince, který je podobný známému, popsanému druhu, avšak na první pohled vidíme několik rozdílů nebo různé kopulační orgány; nebo pokud najdeme jedince podobného již známému, avšak na vzdálené nebo atypické lokalitě. Takovým případem může být Parectatosoma cf. hystrix. Její výhoda oproti zkratce sp. je, že alespoň přibližně víme, kam z hlediska druhu jedince zařadit, což nám samozřejmě usnadňuje práci.
Z hlediska určité hierarchie existují různé ranky. Nejjednodušší je druh, tedy samostatně fungující jednotka schopná reprodukce pouze s příslušníky populace toho samého druhu, s nimiž tvoří fertilní potomstvo. Nad tímto rankem se nachází rod, který může být zastoupen jedním a více různými druhy. Jak jsem zmínil (a nebojím se raději zopakovat), rodové i druhové jméno se píše s kurzívou. Rodové jméno se dále píše s písmenem velkým (a stejně tak všechny vyšší ranky), druhové a nižší jména písmenem malým. Nad rodem se nachází čeleď (koncovka -idae). Mezi čeledí a rodem může existovat podčeleď (-inae) a mezi podčeledí a rodem tribus (-ini). Nad čeledí se nachází řád. Zde existuje několik ranků mezi řádem a čeledí. Jejich hierarchické postavení je řád → podřád → infrařád → nadčeleď → čeleď. Nad řádem dále může být nadřád. Společné pravidlo pro všechny ranky vyšší než rod je, že se jejich názvy nepíší kurzívou.
Každá skupina má svůj vědecký "slang" užívaný lidmi v oboru. U strašilek se takto například zaznamenává lokalita sběru, aby byla zachována diverzita (rozličnost) populací v chovu. Tuto lokalitu umístíme do uvozovek za název druhu. Zachování lokality je důležité pro následné zkoumání. Například Phyllium tobeloense "Galela" nám přesně říká, v jaké oblasti byl druh sbírán. Pokud do cho-vu získáme jedince z lokality jiné, můžeme sledovat vzájemné morfologické odchylky a ekologické návyky. Ne však popisovat jako poddruhy nebo aberace! Velmi důležité je lokality mezi sebou nemíchat. Pokud proběhne páření mezi Extatosoma tiaratum "Innisfail" a E. tiaratum, není možné potomky označit jako "Innisfail", ale pouze jako E. tiaratum. Pokud vám na lokalitě více méně nezáleží, myslete alespoň na ty, pro které je tato informace klíčová. Například populace Anisomorpha buprestoides z různých lokalit mají charakteristické zbarvení a různé ekologické chování. Dále mějte na paměti, že se takto do uvozovek píše pouze lokalita, žádné jiné, s prominutím, nesmysly. Sungaya inexpectata "Lowland" je zástupce populace pocházející z lokality Lowland, ne jedinec s pásem přes hřbet. S. inexpectata "White Stripe" je totální nesmysl. Nejenže se nejedná o lokalitu, ale popis barvy (což by se správně označilo aberací), ale toto zbarvení není ani dědičné, takže potomci "White Stripe" mohou být bez pruhu.
Druhé a poslední neoficiální třídění je jejich zapsání do nějakého seznamu. Dříve se používal seznam PSG (zkratka skupiny Phas-mid Study Group). Tento seznam však neměl absolutně žádný význam, jednalo se pouze o katalogové zařazení, které se z neznámých důvodů začalo užívat mezi chovateli. Například Extatosoma tiaratum jako 9. strašilka prostudovaná skupinou PSG byla označena kódem PSG 9. Toto číslo nám ale nic jiné neřeklo, takže jeho uplatnění bylo skutečně pouze v katalogu PSG mezi jejími členy. Co ale naopak má smysl, je seznam CLP (Culture List Phasma). Ten funguje na stejném principu, ale krom druhu nám také dává informaci o tom, ve které lokalitě byl sbírán. Například druh Bacillus rossius sbíraný v Řecku a na Sicílii má jiné číslo CLP. Oficiální stránky s celým CLP seznamem najdete zde: http://www.ulft-ict.nl/phasma/kweeklijst/. Po registraci je také možné sestavit si svůj chovatelský seznam, který bude přístupný ostatním chovatelům. Stejně tak můžete vy sledovat, kdo zrovna který druh chová a domlouvat se na koupi nebo výměně.
NEOFICIÁLNÍ TERMINOLOGIE UŽÍVANÁ PŘI POPISU STRAŠILEK
TAXONOMIE ANEB TŘÍDĚNÍ STRAŠILEK
Strašilky nejsou skupinou, kde by se zrovna razilo sekvenování a třídění na základě genetiky. Nejaktuálnější literatura věnovaná popisu nových druhů z let 2016 a 2017 se stále věnuje morfologickému popisu. Některé skupiny (zejména evolučně původnější a primitivnější) sice mají své kladogramy, avšak u většiny tomu tak není. Jelikož nejsou jiné podklady, musíme se spokojit s tímto. Strašilky jako řád Phasmatodea se dělí do tří podřádů, Agathemerodea, Timematodea a Verophasmatodea.
PŮVODNĚJŠÍ SKUPINY
Obr. č. 1: Zástupci čeledi Agathemeridae: (1) Agathemera lutea © Bruno Kneugühler, (2) a (3) Agathemera sp. © Jan Philipp Samadi, (4) Agathemera. claraziana © Bruno Kneubühler a (5) A. elegans © van der Pouw Kraan.
Podřád Agathemerodea nese jedinou čeleď Agathemeridae, která je zastoupena jediným rodem, Agathemera. Popsáno je doposud 8 druhů z Chile, Argentiny a Bolívie. Vzájemné postavení na kladogramu můžete vidět na obrázku vlevo (klikněte pro zvětše-ní). Zdroj obrázku: https://doi.org/10.1111/j.1096-3642.2011.00802.x. Mezi jednot-livými druhy není výrazná tvarová nebo velikostní diverzita. Všechny druhy při vyrušení vypou-štějí obranný sekret. Ten také vypouštějí těsně před svlekem. Jedinci jsou aktivní převáž-ně v noci. Nymfy žijí rády v houfech, kde se přes den společně ukrývají například za kusy kůry. Stejně jako u všech ostatních strašilek, i samice rodu Agathemera mají o jeden instar delší vývoj než samci. Vývoj je rychlý, u samců trvá asi 3-3,4 měsíce, u samic okolo 4 měsíců. Bruno Kneubühler dále uvádí, že jedinci jsou schopni prodloužit své tělo. Nymfy jsou schopny prodloužit své tělo až o 30 %, dospělé samice pak asi o 8 %. Proč a jak k tomu dochází zatím nevíme. Co je dále zajímavé na rodu Agathemera je jejich způsob kladení vajíček. Samičky kladou vajíčka do substrátu (písek), přičemž do něj zanoří většinu svého zadečku. Toto chování zachytil na videu tvořeném průběžnými snímky Bruno - https://www.youtube.com/watch?v=xaDE7g_tfWU&feature=youtu.be. Příbuzně nejblíže má tato čeleď k rodům Anisomorpha a Malacomorpha, se kterými nehledě na to sdílejí mnoho znaků - gregariózní způsob života u nymf, tvar a povrch těla, obranný sekret, kladení vajíček (pozorovatelné zejména u A. bup-restoides "Ocala". Ty sice zadeček do půdy nenoří, ale pomocí končetin vyhrabávají pro vajíčka hluboké jámy.
Podřád Timematodea je, stejně v předešlém případě, zastoupen jedinou čeledí, Timematidae, o jediném rodu, Timema. Jedná se však o poměrně početnější rod čítající 21 druhů. Na rozdíl od rodu Agathemera obývající jižní Ameriku se rod Timema vyskytuje na Americe severní, konkrétně na západě Spojených států. Bylo by možná moudré tímto podřádem začít, protože se jedná o bazální linii všech strašilek. To znamená, že na celkovém kladogramu je to první větev, jedná se tedy o nejstarší a nejpůvodnější strašilky vůbec. Z toho důvodu bývají všechny ostatní strašilky označovány jako Euphasmatodea. Zajímavostí jen že z 21 známých druhů je 5 schopných partenogeneze, z čehož 2 druhy se nerozmnožili pohlavně již několik milionů let (jedná se tedy o nejdelší asexuální období u hmyzu vůbec). Rod Timema se vyznačuje velmi malou velikostí těla, jehož tvar připomíná škvory. Hlavní rozdíl oproti ostatním strašilkám je ten, že jejich chodidla čítají pouze 3 tarzální články; těch je jinak vždy 5. Zajímavé je, že ačkoli se jedná o primitivní strašilky, jedinci jsou schopni barvoměny, ačkoli velmi jednoduché. Druhy živící se velkými nebo okrouhlými listy jsou schopny měnit různé odstíny zelené, případně zajít to barvy hnědé. Druhy živící se jehličnany jsou však schopny přejmout zbarvení spodní strany listů s bílými pruhy (viz Obrázek č. 3). Zajímavostí je, že strašilky rodu Timema dokáží skákat.
Obr. č. 2: Zástupci čeledi Timematidae: (1), (4), (7) a (8) Timema sp., (2) Timema knulli a (3), (5), (6), (9) a (10) Timema cristinae. Autorská práva náleží: (2) © Aaron C, (7) © Owen Holt 2013 a (5) a (9) © Alex Wild. U ostatních nebylo možné autora dohledat nebo byly volně přístupné na wikipedii.
sss
Obr. č. 3: Timema popensis maskující se na jehlicovitých listech sekvoje. Zdroj: doi:10.1186/1472-6785-13-6
Obr. č. 4: Titulní strana časopisu Sci-ence nesoucí fotografii strašilky rodu Timema. Zdroj.
Obr. č. 5: Kladogram čeledi Timematidae volně dostup-ný na wikipedii.
Strašilky rodu Timema byly zásadním objektem pro pozorování adaptace na nový druh potravy a jejich genomy vnesly nové světlo do přirozeného výběru při zkoumání speciace. Z toho důvodu se také jeden druh ocitl na titulní straně časopisu Science. To v obecné řeči znamená, že jde o tak přelomovou věc, jako objevení života na Marsu. Jedná se o velmi zajímavý evoluční stupeň. Zdroj na zmiňovaný článek je zde: 10.1126/science.1252136 (zdarma při registraci na AAAS). Vzájemný kladogram všech popsaných druhů je vidět na obrázku 5.
Dostáváme se do bodu, kam již fylogeneze větších skupin nedosahuje. Třetí a nejpočetnější podřád, Verophasmatodea, se totiž dělí na dva infrařády podle toho, nachází-li se na ventrální apikální části tibie areola (area apicalis). Pro porovnání, je to asi jako dělit strašilky na okřídlené a bezkřídlé, nebo na strašilky s dlouhými a krátkými tykadly. Vypovídající hodnota z hlediska příbuznosti je nulová. Budeme se tohoto rozdělení však držet, protože nic lepšího zatím nemáme.
ODVOZENÉ SKUPINY
Strašilky, u kterých není area apicalis přítomna, řadíme mezi Anareolatae. V tomto infrařádu se nachází dvě velké čeledi, totiž Diapheromeridae a Phasmatidae. První čeleď, Diapheromeridae, se stává ze čtyř podčeledí. Začneme s podčeledí Diapheromari-nae a jejím prvním tribem, Diapheromerini. Zástupci této čeledi jsou vesměs typicky "pakobylkovitého" tvaru krom několika výjimek. Téměř všechny druhy této podčeledi obývají Ameriku. Zástupci této podčeledi jsou vyobrazeni na obrázcích č. 6, 7 a 8.
DIAPHEROMERIDAE
DIAPHEROMERINAE
Diapheromerini
Severní Ameriku obývá rod Diapheromera. Samci jsou často atraktivně zbarvení. Některé druhy se občas vyskytují v chovech. Dalším rodem této oblasti je Menomera zastoupený 3 druhy. Mexiko a jižní oblasti severní Ameriky obývá velmi atraktivní rod Megaphasma zastoupený dvěma druhy, z nichž M. denticrus se vyskytuje v chovu.
Střední Ameriku obývá rod Alienobostra (Nikaragua, Guatemala a Kostarika). Jedná se o strašilky typického "pakobylkovitého" tvaru, samičky dorůstají okolo 15 cm, samci asi 12 cm. Nymfy i dospělci jsou při vyrušení velmi hysteričtí, hekticky se převalují ze strany na stranu a padají na zem. Celkem jsou popsány jen 4 druhy, z nichž jediný je v chovu (A. brocki). Zastoupenějším rodem je Bostra obývající sever jižní Ameriky, jih severní Ameriky a střední Ameriku. Všech 28 známých druhů je opět větévkovitého tvaru. V chovech můžeme narazit jedině na středně velký druh druh B. incompta. Dalším druhem podčeledi je Caribbiophero-mera zastoupený dvěma druhy, C. jamaiciana a C. trinitatis. Oba druhy jsou v chovech. Obývají Jamajku a ostrovy Trinidad a Tobago. Jedná se o středně velké druhy, jejichž samice dorůstají 7 (C. jamaiciana) až 9 cm (C. trinitatis). Dalšími málo početnými druhy jsou Paracalynda, u kterého jsou popsány 2 druhy (Belize a Guatemala), Paraclonistria zastoupená jediným druhem (Gaudeloupe), Paraphanocles zastoupený jediným druhem dorůstajícím až 20 cm (sever jižní Ameriky, Surinam) a Pseudoclonistria zastoupený jediným druhem obývajícím ostrov Dominika v Karibiku.
Jižní Ametika je druhově nejbohatší. Žije zde nejpočetnější rod čeledi, Bacteria, který čítá několik desítek druhů. Tvarem opět připomínají tenké větvičky. Velikostně jsou variabilní, dorůstat mohou až 18 cm (B. ferula). Tento rod najdeme na velké části jižní Ameriky a také v Mexiku. Rod Calynda obývá jižní Ameriku a Kubu. Popsáno je 10 větévkovitých druhů, z nichž jediný je v chovu (C. coronata). Zajímavostí je, že do rodu Calynda donedávna patřil dnes již rod Alienobostra. Početnějším rodem obývajícím jižní Ameriku je Clonistria. Obě pohlaví mají opět typicky větévkovitý tvar těla. Jižní Ameriku obývá rod Dyme zastoupený 9 druhy, z nichž v chovech je aktuálně D. bifrons. Zajímavým druhem posetým mnoha ostny je také D. ramulus. Dalšími jihoamerickými rody je nepříliš probádaný Globocalynda o třech popsaných druzích a Globocrania o dvou druzích. Velmi zajímavý rod je Laciniobertha. Samci jsou tencí, samičky však robustní (ačkoli drobné) poseté mnoha mechovitými výrůstky. Druh nalezneme v Kolumbii (Ekvádor). Jediným druhem je zastoupený rod Laciphorus obývající Peru. Jedním z nejpočetnějších rodů čeledi je Libethra. Jedná se vesměs o robustní pakobylky, které mají na těle často různé lamelovité mechovité výrůstky. V chovech je zastoupena nejméně atraktivní L. strigiventris. Tento rod obývá jižní Ameriku a Mexiko. Podobné robustní pakobylky patří do rodu Liberthoidea žijícího v Kolumbii (Ekvádor). Popsáno je zde ale pouze 6 druhů. Dalším rodem čítající jediný druh je Lithosermyle žijící v Kolumbii. Mezi jihoamerické robustní pakobylky patří také rod Lobolibethra obývající Brazílii, Bolívii a Peru. V chovech je zastoupen pouze druh L. panguana. Poměrně malé, ale robustní pakobylky rodu Nanolibethra nejdeme v Kolumbii a Ekvádoru. Rod je zastoupen 4 druhy. Rod Oncotophasma zastoupený 9 druhy se vyskytuje v Kolumbii, Kostarice, Panamě a Peru. Jedná se o atraktivní pakobylky s hladkým, lesklým povrchem těla. Sever jižní Ameriky spolu s Mexikem obývá již početnější rod Phanocles zastoupený 13 druhy. V chovu je několik druhů, nejznámější je ale P. costaricensis. Na Panamě a v Kolumbii se setkáme dále s rodem Phanoclocrania zastoupeným 2 druhy. Již početnější je rod Phanocloidea zastoupený 18 druhy. Jediný druh, P. squeleton, obývá Čínu, zbytek se vyskytuje v jižní Americe. V chovech se můžeme vzácněji setkat s druhem P. muricata, kde samice mohou dorůst až 20 cm. Aktuální je další rod, Phantasca, u kterého jsou popisovány nově nalezené druhy. Tento rod obývá Brazílii a Francouzskou Guyanu. Samice mají tvar robustnějších pakobylek, samci jsou velmi úzcí, často s křídly dosahujícími asi do poloviny zadečku. Rod Pterolibethra obývá zejména západ, střed a sever jižní Ameriky. Popsány jsou zde 3 druhy. Posledními dvěma rody jsou Spinopeplus (Kolumbie, Ekvádor) a Trychopeplus (Ekvádor, Kostarika, Panama, Venezuela). Tyto druhy se od všech ostatních v tribu liší svým tvarem těla, který se dále poset značnými mechovitými výrůstky.
Jediným druhem je zastoupen ron Pseudobactricia žijící v Singapuru. Další druh, Bactricia, je zastoupený jediným druhem, B. bituberculata. Tento druh najdeme na samotném jihu Afriky, konkrétně v Mozamkiku a Svazijsku. Jendná se o větší druh. Posledním rodem celého tribu je Charnidas zastoupený opět jediným druhem. Známý je pouze samec nalezený na Srí Lance.
Obr. č. 6: Tribus Diapheromerini. (1) Alienobostra brocki © Conle & Hennemann, (2) Calynda coronata © Conle & Hennemann, (3) Dyme ramulus © Conle & Hennemann, (4) Caribbiopheromera trinitatis & Yannick Bellanger, (5) C. jamaiciana © Conle & Hennemann, (6) Bacteria ferula © Conle & Hennemann a (7) Clonistria gaudeloupensis © Conle & Hennemann.
Obr. č. 7: Tribus Diapheromerini. (1) Diaphermera covilleae © Conle & Hennemann, (2) a (6) Diapheromera velii © Conle & Hennemann, (3) Bostra incompta © Sascha Eilmus, (4) Libethra strigiventris © Conle & Hennemann, (5) Paraphanocles keratosqueleton © Yannick Bellanger, (7) a (8) Megaphasma denticrus © Bruno Kneubühler a (9) Liberthoidea inusitata © Yeission Gutiérrez.
Obr. č. 8: Tribus Diapheromerini. (1) Phanocles costaricensis © Conle & Hennemann, (2) Libethra rabdota © Yeission Gutiérrez, (3) Lacinio-bertha aculeata © Yeission Gutiérrez, (4) Oncotophasma martini © A. Anker, (5) Phantasca quadrilobata © Conle & Hennemann, (6) Trycho-peplus sp. © Robert Oelman, (7) Sermyle mexicana © Meerman a (8) Paracalynda picta © Kneubühler.
Napříč celou Amerikou se vyskytuje rod Pseudosermyle čítající přes 20 druhů. Jedná se vesměs o robustnější pakobylky. V chovu se vyskytuje několik druhů, nejčastěji P. phalangiphora. Devíti druhy je zastoupen rod Sermyle vyskytující se také po celé Americe. Jedná se tvarem o typické pakobylky. V chovech se vyskytují jen vzácně.
Obr. č. 9: Geografické rozšíření tribu Diapheromerini © Michal Siegel. Ze schématu je zřejmé, že epicentra výskytu jsou sever jižní Ameriky a Mexiko (střední Amerika).
DIAPHEROMERIDAE
DIAPHEROMERINAE
Ocnophilini
Stejně jako v případě předešlého tribu, i zde jsou druhy pakobylkovitého tvaru obývající Ameriku, v tomto případě Střední a Jižní. Jedná se o poměrně málo početný tribus zastoupený 5 rody, z nichž pouze jeden je početnější. Vybrané zástupce tribu jsou vyborazeny na obr. č. 10.
Rod Dubiophasma čítá jediný druh žijící v Mexiku. Všechny ostatní druhy se vyskytují hlavně v jižní Ametice. Rod Exocnophilla je taktéž zastoupen jediným druhem žijícím na území Brazílie. Nejpočetnější rod Ocnophila čítající 28 druhů žije v jižní Americe (zejména, Peru, Ekvádor, Kolumbie) a zčásti také v Americe střední. Navzdory poměrně velkému počtu druhů není tento rod v chovu zastoupen. To však neplatí o rodu Ocnophiloidea, kde jsou v chovu hned 2 ze 3 druhů. Konkrétně se hojně chovají O. dillerorum a O. regularis. Zástupci tohoto rodu obývají Peru, Ekvádor a ostrovy Trinidad jak Tobago. Posledním rodem celého tribu je Parocnophila zastoupený 2 rody žijícími v Ekvádoru a Venezuele.
Obr. č. 10: Tribus Ocnophilini. (1) Ocnophila sp. © 2004 Peul S. Hamilton, (2) Ocnophloidea deillerorum © A. Anker a (3) O. regularis © Conle & Hennemann.
Obr. č. 11: Geografické rozšíření tribu Ocnophilini © Michal Siegel. Největší epidentrum je v tomto případě severozápad jižní Ameriky.
DIAPHEROMERIDAE
DIAPHEROMERINAE
Oreophoetini
Tento nejméně početný ze všech tří tribů čítá 2 rody o celkovém počtu 4 druhů. Rod Oreophoetes je zastoupen třemi druhy, z nichž dva jdou v chovu. Jedná se o O. peruana a O. topoense. Všechny tři druhy vystřikují v případě nebezpečí obranný sekret. V případě chovaného O. peruana je tento sekret člověku nebezpěčný, jelikož obsahuje chinolin, potencionálně karcinogenní sloučeninu. Z toho důvodu by se kontaktu se strašilkou měly vyvarovat (nejen) těhotné ženy a děti. Při manipulaci s tímto druhem je třeba vysoké obezřetnosti. Sekret ostatních druhů nebyl doposud zkoumán. Rod se vyskytuje v Ekvárodu a Peru. Druhý rod, Oreophoetophasma, je zastoupen jediným druhem žijícím v Peru. Zástupci tribu spolu s geografickým rozšířením jsou vyobrazeni na obr. č. 12.
Obr. č. 12: Tribus Oreophoetini. (1) Oreophoetes peruana samice © Michal Siegel, (2) O. peruana samec © Conle & Hennemann, (3) O. topoense samice © Kneubühler, (4) O. topoense nymfa © Kneubühler, (5) Oreophoetes sp. © Arthur Anker a (6) Oreophoetes sp. © Shirley Sekarajasingham. (7) geografické rozšíření tribu.
DIAPHEROMERIDAE
NECROSCIINAE
Necrosciini
Podčeleď Necrosciinae o jediném tribu Necrosciini je nejpočetnější skupinou strašilek. Najdeme zde mimo jiné také ty najbarev-nější a nejpestřejší druhy. Z důvodu velké obsáhlosti nebudu jednotlivé rody nebo dokonce druhy probírat tak dopodrobna, jako doposud. Nicméně každý jeden rod zde bude zmíněn a zcela jistě vás potěší také velké množství fotografií. Jak asi z dřívějších textů vyplynulo, druhů je tolik, že není v silách jednoho člověka vše nafotit a už vůbec ne odchovat. Z toho důvodu zde umisťuji také fotografie kolegů s patřičným copyrightem. Nyní nás čeká projít všech 94 rodů této podčeledi, tak se pusťme do práce.
Začnu s druhy, které obývají velké částí Asie. Nejrozšířenějším rodem je Lopaphus, se kterým se můžeme setkat napříč celou Asií. Tento rod čítá 30 druhů typicky pakobylkovitého tvaru. Samci jsou často pestře zbarveni, někdy okřídleni. Samice bezkřídlé. V chovu je hojně zastoupen. Téměř celé území tropické a temperátní Asie obývá také jeden z nejbarevnějších rodů, Calvisia. Popsáno je zde okolo 40 velmi barevně variabilních druhů, z nichž velké množství žije na Borneu. Obě pohlaví bývají okřídlena a schopna dobrého letu. Jedná se o chovatelsky náročný druh. V chovech se však nachází C. marmorata, C. clarissima, C. kneubuehleri, C. leopoldi a C. conicipennis. Temperátní a tropická Asii je také domovem dalšího barevného rodu, Necroscia. Rod čítá aktuálně 65 druhů napříč celou Asií. Stejně jako v předešlém případě bývají obě pohlaví schopná letu. Nejčastěji chované druhy jsou N. annulipes a N. punc-tata. Rozšířeným asijským rodem je také Neohirasea s 10 popsanými druhy. Jedná se o středně velké strašilky často hustě poseté trny. Mnoho z nich je zastoupeno v chovu. Jihovýchodní Asii, Australoásii, Oceáníí a Austrálii obývá další početný rod, Sipyloidea. Zde je popsáno 59 často okřídlěných druhů. V chovu je S. sipylus. Rod Parasipyloidea se vyskytuje v temperátní i tropické Asii a čítá 18 druhů. V chovech se nevyskytuje. Hojně je v Asii také rozšířený rod Trychythorax, barevně variabilní rod čítající 10 druhů. Vzácně se chová T. maculicollis. Posledním rodem obývajícím velkou část Asie je Sosibia. Z 11 popsaných druhů se žádný nevyskytuje v chovu.
Tropickou oblast Asie dále obývají dva rody. Rod Orxines čítá 5 druhů, v chovech se nachází O. xiphias; a rod Phaenopharos se 3 po-psanými druhy (P. herwaardeni, P. khayoaiensis a P. struthioneus), z nichž všechny jsou v chovu. Do chovu se také dostalo několik druhů neurčených (možná ještě nepopsaných). Temperátní Asii nakonec obývá ještě 5 dalších rodů. Rod Asceles čítá 43 druhů. Jedná se vesměs o okřídlené, barevně atraktivní druhy. V chovu se nejčastěji setkáme s druhem A. glaber. Rod Micadina čítá 14 druhů. Ty jsou okřídlené, tvarově podobné rodu Calvisia. Jsou zde středně velké až menší druhy. V chovech se vyskytuje několik neurčených druhů z různých lokalit (Ba Vi, Cuc Phuong, ...). Rod Paramenexenus s 8 druhy čítá jedince dorůstají vesměs střední až větší velikosti. V chovech je P. laetus a P. asper. Střední a často bezkřídlé druhy spadají pod rod Parasosibia. Žádný z 8 známých druhů není v cho-vu. Ani rod Planososibia čítající 22 druhů se v chovu nevyskytuje; jinak tomu není ani u rodu Scionecra čítajícího 23 druhů. Z globálněji rozšířených rodů je toto vše. Nyní se podíváme na rody žijící v menších, pro ně charakteristických oblastech. Začneme s lo-kalitou o největší diverzitě strašilek vůbec, Borneem.
Obr. č. 13: Tribus Necrosciini. (1) Calvisia kneubuehleri © Kneubühler, (2) C. leopoldi © Kneubühler, (3) C. marmorata © Kneubühler, (4) C. coni-cipennis © Michal Siegel, (5) Asceles sp. © Kneubühler, (6) A. margaritarus © Conle & Hennemann, (7) Asceles sp. © Michal Siegel, (8) A. gadarama © Paul Bertner, (9) a (10) Neohirasea fruhstroferi © Michal Siegel, (11) Neohirasea sp. © Michal Siegel a (12) N. maerens © Michal Siegel.
Obr. č. 14: Tribus Necrosciini. (1) Necroscia robustor © Kneubühler, (2) N. annulipes © Michal Siegel, (3) N. punctata © Kneubühler, (4) Sipyloidea meneptolemus © Conle & Hennemann, (5) Lopaphus albopunctatus © Kneubühler, (6) Lopaphus sp. © Kneubühler, (7) Phaeno-pharos sp. © Kneubühler, (8) Sipyloidea bipunctata © Michal Siegel a (9) Sosibia sp. © Paul Bertner.
Borneo obývá mnoho druhů této podčeledi. Rod Acacus zastoupený 4 druhy a několik dalších neurčených se dostalo do chovu. Jedná se o typicky pakobylkovité strašilky. Druh se mimo jiné vyskytuje v peninsulární Malajsii, Singapuru a Thajsku. Dalším rode obývající Borneo je Anarchodes se 3 známými druhy. Tyto strašilky připomínají tvarem i velikostí rod Calvisia, jsou však povětšinou hnědě nebo šedě zbarvené. Žijí také v paninsulární Malajsii a Indonésii. Rod Aschiphasmodes je zastoupený jediným druhem obývajícím Sabah. Rod Asystata je taktéž zastoupený jediným druhem. Navzdory tomu se do chovu dostal neurčený a pravděpodobně nepopsaný druh Asystata sp. z lokality Quezon. Tyto okřídlené, rod Sipyloidea připomínající strašilky jsou barevně variabilní od hnědé až po téměř bílou. Sabah obývá nedávno popsaný rod Brevinecroscia o 2 druzích. Z těchto menších okřídlených strašilek se v chovu žádná nevyskytuje. Jinak tomu není ani u pakobylky rodu Caudasceles s jediným popsaným druhem. Narazit ale můžeme na rod Centro-phasma s 9 druhy. Jedná se o nepříliš robustní, hustě otrněné strašilky střední až menší velikosti. V chovech jsou C. hadrillum a ně-kdy také C. longipennis. Další jsou pakobylkovité rody Channia (1 druh), Diacanthoidea (5 druhů) a Diardia (7 druhů) opět bez cho-vatelského zastoupení. Zástupci rodu Diesbachia dorůstají střední až větší velikosti a jsou povětšinou okřídlené (ačkoli ne u všech druhů jsou křídla plně vyvinutá). Z 6 druhů jsou v chovech méně často zastoupeny 2, D. hellotis a D. tamyris. Jediným zástupcem svého rodu je Eurynecroscia nigrofasciata, dříve řazena do druhu Tagesoidea. Poslední pokusy o zařazení tohoto druhu bohužel ne-byly úspěšné. Tyto okřídlené, žlutě zbarvené strašilky žijí také v peninsulární Malajsii a Sumatře. Rody Galactea (4 druhy), Gargantuoidea (7 druhů), Hemisosibia (3 druhy), Hennemannia (1 druh), Labanphasma (1 druh) ani Laevediacantha (3 druhy) taktéž nejsou v chovu zastoupeny. Rod Hennemannia byl pojmenován na počest Franka Hennemanna, specialistu na americké strašilky.
Rod Loxopsis zastoupený 8 druhy je velmi zajímavý druh strašilky působící elegantním, uhlazeným dojmem. Do chovu se nedávno dostal jeden nebo dva neučené druhy, které zatím žijí bez větších problémů. Rod Macrocercius zastoupený jediným druhem se v chovu nevyskytuje. Dalším okřídleným a atraktivním rodem je Marmessoidea. Tento poměrně početný rod je zastoupen 29 většinou okřídlenými druhy. V chovech se setkáme s M. vinosa, M. rosea a vzácně i s M. quadriguttata. Chováno je také několik neurčených druhů. Rod Mortiasgus s jediným známým druhem se v chovu nevyskytuje. Ze 4 popsaných druhů rodu Neoasceles se ale v chovu vyskytuje jeden (N. trilobatus) a dále jeden neurčený ze Sabahu. Z 15 známých druhů rodu Neoclides se v chovech můžeme vzácněji setkat s N. buescheri a snad i s N. marshallae. Tyto druhy žijí velmi kryptickým životem. Z dalších méně zastoupených rodů žijí na Borneu Neonescicroa (6 druhů), Notaspinius (1 druh) a Orthostheneboea (4 druhy). Jedná se však o druhy popsané v letech 2016 nebo 2017, takže zcela jistě přibudou další. Zastoupenějším je naopak rod Orthonecroscia, který opět hraje mnoha barvami. Celkem je zde popsáno 25 druhů z Bornea, peninsulární Malajsie, Indonésie, Solomonských ostrovů a Srí Lanky.
Obr. č. 15: Tribus Necrosciini. (1) Centrophasma hadrillus © Kneubühler, (2) Diesbachia hellotis © Kneubühler, (3) D. tamyris © Conle & Hen-nemann, (4) Asystata sp. © Kneubühler, (5) Acacus sp. © Kneubühler, (6) a (7) Galactea impontens © Paul Bertner a (8) Eurynecroscia nigrofasciata © http://bugworld.net63.net/phpwebygallery/photo.php?p=319.
Dalšími rody bez chovatelského zastoupení jsou Otraleus (6 druhů), Ovacephala (2 druhy), Paradiacantha (5 druhů) a Paraloxopsis (2 druhy). Rod Paradiacantha byl mimo Borneo hlášen také v Myanmaru a Brazílii. Rod Paranecroscia obývá krom Bornea také Indii, Javu, Indonésii, Papuu Novou Guineu a Solomonské ostrovy. Jedná se o poměrně početný rod s 32 druhy, z nichž žádný momentálně není v chovu. To samé platí pro rody Parastheneboea (6 druhů), Pomposa (1 druh) a Pseudoneoclides (1 druh). Velmi vzácně je ale chován druh Pseudodiacantha macklotii, jež je jediným zástupcem svého druhu. Rod o 12 druzích, Rhamphosipyloidea, zasahuje krom Bornea také do východní Austrálie a Filipín. Několik (vesměs neurčených) druhů pocházejících z Filipín se dá najít i v chovech. Posledními výhradně Bornejskými rody jsou Sabahphasma (1 druh), Septopenna (také 1 druh), Singaporoidea (3 druhy), Syringodes (3 druhy) a Veriegane-croscia (6 druhů, z toho 1 hlášen také na Srí Lance).
Obr. č. 16: Tribus Necrosciini. (1) Hennemannia alvarae © Seow-Choen, (2) a (3) Loxopsis sp. © Kneubühler, (4) Marmessoidea sp. © Conle & Hennemann, (5) M. quadriguttata © Kneubühler, (6) M. rosea © Conle & Hennemann, (7) a (8) Marmessoidea spp. © Kneubühler, (9) M. vinosa © Peul Bertner, (10) Neoasceles trilobatus © Paul Bertner, (11) Neoclides buescheri © Kneubühler a (12) N. marshallae © Albert Kang.
Obr. č. 17: Tribus Necrosciini. (1) Orthonecroscia conlei © Seow-Choen, (2) O. pulcherrima © Kneubühler, (3) Orthonecroscia sp. © Kneubühler, (4) O. laeta © Peul Bertner, (5) Parastheneboea muticola © Paul Bertner, (6) Rhamphosipyloidea sp. © Rob Krijns, (7) Paraloxopsis korystes © Paul Bertner, (8) Pseudodiacantha macklotii © Conle & Hennemann, (9) Syringodes rubicundus © Paul Bertner, (10) Varieganecroscia sineocula © Micha-el Sauer, (11) Orthosteneboea exotica © Paul Bertner a (12) Rhamphosipyloidea sp. © Rob Krijns.
V Číně se setkáme s charakteristickými rody, které často obývají pouze menší oblasti. Jedná se ovšem o druhově chudou oblast. Jedi-ným druhem jsou zde zastoupeny rody Acanthophasma, Cheniphasma, Huananphasma a Neoquiongphasma. Rod Andropromachus
čítá 4 druhy, z nichž 1 (A. scuttatus) se vyskytuje v chovu. Rod Neososibia je zastoupen 3 druhy a v chovech se nevyskytuje. Totéž platí pro rody Pseudocentema (2 druhy), Quiongphasma (4 druhy) a Tagesoidea (2 druhy). Do rodu Tagesoidea patřila dříve také Eury-necroscia nigrofasciata. Tento rod krom Číny najdeme také v Indii a peninsulární Mamajsii. Nejpočetnější čínský rod, Pachyscia, je zastoupen 7 druhy a do chovu se dostal jeden neurčený. Jestli se ale podařilo kulturu udržet a rozmnožit se momentálně neví. S rody Andropromachus a Pachyscia se dále můžeme setkat ve Vietnamu.
Obr. č. 18: Tribus Necrosciini. (1) Andropromachus scuttatus zelená forma, (2) A. scuttatus hnědá forma, (3) A. scuttatus samec, (4) Pachyscia sp., (5) - (7) Tagesoidea tages. Autorská práva: (1)-(4) © Bruno Kneubühler, (5) a (7) © Vijay Anand Ismavel a (6) © Sharon Cheong.
Sousední Vietnam s Čínou kupodivu nesdílí mnoho rodů z této podčeledi. Předešlému rodu Andropromachus jsou velmi podobné dva rody, Brockphasma a Spinohirasea, oba zastoupeny jediným druhem, z nichž oba jsou v chovech. Rod Spinohirasea se mimo jiné vyskytuje také v Indii. Jediným druhem je zastoupen rod Lamachodes. Do chovu se dostal jeden neurčený druh charakteristický svými žlutými pruhy po stranách thoraxu. Rod Maculonecrosciazastoupený 5 druhy je rozšířenější, obývá také Indii, východní Čínu, Borneo a část Indonésie. V chovu však není zastoupen. Rod Oxyartes zastoupený 7 druhy se vyskytuje také v jihovýchodní Číně a Indii. Jeho zastoupení v chovu je poměrně velké, z určených druhů můžeme narazit na O. lamellatus (syn. honestus) a několik neurčených. Jediným druhem bez zastoupení v chovu disponuje rod Phamartes. Poslední dva rody, Parasinophasma (14 druhů) a Sinophasma (26 druhů) jsou druhově bohaté. V chovu se však vzácně vyskytuje jediný, S. vietnamese.
Obr. č. 19: Tribus Necrosciini. (1) Brockphasma spinifemoralis © Kneubühler, (2) Spinohirasea bengalensis © Michal Siegel, (3) Oxyartes lamellatus © Conle & Hennemann, (4) a (5) Sinophasma vietnamese © Kneubühler a (6) Lamachodes sp. "Nui Chua" © Kneubühler.
Peninsulární Malajsie a Singapur jsou oblasti s vyšší druhovou diverzitou. Není tomu jinak ani v případě nyní probírané podče-ledi. Obě tyto oblasti obývají rody Acacus, Diacanthoidea a Lobonecroscia. Rod Acacus reprezentují 4 druhy, z nichž některé obývají také Borneo nebo Thajsko. Rod Diacanthoidea je zastoupen 5 druhy, z nichž většina žije také na Borneu. Jedná se o pakobylky, jejichž samice mají někdy ne plně vyvinutá křídla. Samci jsou velmi subtilní a často okřídlení. Rod Lobonecroscia je zastoupen jediným druhem a je typický pouze pro pen. Malajsii a Singapur. Název je odvozen od od lamel (laloků, ang. lobes), který vybíhají s femor prv-ního páru končetin. Posledním rodem se společnou oblastí výskytu na obou lokalitách je Songaporoidea. Tento rod je zastoupen pou-ze 3 druhy. Jeden z nich, Singaporoidea janaae (r. 2016 spadající pod rod Sipyloidea), byl popsán teprve v roce 2017 na počest české chovatelky Jany Šebestíkové za pomoc Francisovi Seow-Choenovi při jeho práci. Dalšími hojně se vyskytujícími druhy jsou Anar-chodes, Diardia a Diesbachia popsané výše v odstavci věnujícímu se Borneu. To samé platí pro rody Eurynecroscia, Galactea, Gar-gantuoidea, Orthonecroscia, Orthostheneboea, Ovacephala, Paranecroscia a Parastheneboea. Malajsii dále obývá rod Tagesoidea popsaný v odstavci věnujícímu se Číně.
Další rody jsou roztroušené napříč různými asijskými oblastmi. Pro Filipíny jsou typické rody Capuyanus zastoupený jediným dru-hem popsaným teprve roku 2017, Diangelus (1 druh) a Thrassylus (1 druh). Z výše popsaných rodů se zde vyskytují Loxopsis, Mar-messoidea, Neoclides, Orthonecroscia, Otracelus a Rhamphosipyloidea. Papuu Novou Guineu obývají rody Meionecroscia, Paroxyartes (oba zastoupeny 1 druhem) a Platysosibia (2 druhy). Dále se zde vyskytují rody Diardia a Neoclides. Srí Lanka je domo-vem pro rody Orthonecroscia, Parasosibia a Varieganecroscia zmíněné výše. V Indonésii můžeme narazit na rod Hemi-plasta zastou-pený 4 druhy, z nichž v chovu se vyskytuje H. falcata. Dále zde žije rod Neonescicroa, který se vyskytuje také na Borneu, a několik z výše uvedených rodů (vždy zmíněno). Na ostrově Buru se vyskytují rody Anasceles zastoupený jediným druhem a Centrophasma (viz výše). Několik ještě nezmíněných rodů najdeme ale v Austrálii. Rod Austrosipyloidea se od příbuzné-ho rodu Sipyloidea liší černými skvrnami na každém zadečkovém článku (například jako u rodu Asystata). Rod je zastoupen jediným druhem. Pro Austrálii jsou dále typické rody Candovia (10 druhů, vzácně také v Brazílii) a Cornicandovia (1 druh). Jedná se o typické pakobylky, jejichž samci mohou být někdy pestřeji zbarveni. Rody Malandella, Mesaner a Spinosipyloidea jsou zastoupeny jediným druhem. Rod Spinosipyloidea se od rodů Sipyloidea a Austrosipyloidea liší tím, že má na thoraxu ostny, kdežto zbylé dva rody jej mají posetý drobnými granulkami. Co se týče Austrálie, tak naprostá většina druhů jsou zde endemity. To znamená, že se vyskytují na malé specifické oblasti na jediném místě na světě. Nejvíce druhů se vyskytuje v provincii Queensland, na některé ale můžeme narazit také na severozápadě kontinentu. Druh Cornicandovia australica například sídlí pouze na Lord Howe Island. Z dříve zmíněných rodů zde nalezneme také Scionecra s Rhamphosipyloidea a Sipyloidea. Studium australských druhů je náročné zejména kvůli přísným ochranářským opatřením. Získat povolení ke sběru (bez toho to bohužel nejde, ačkoli byly již pokusy o schválení fotografie jako typového materiálu pro popis nových druhů) je nesmírně náročný proces, navíc je australská fauna nebezpečnější, než jinde ve světě. Je tak téměř jisté, že na neprozkoumaných oblastech najdeme nové endemické rody a druhy. Koneckonců, odhadem máme popsáno pouze 3-10 % hmyzu vůbec.
Ačkoli jsme prošli již velkým množstvím textu, prošli jsme zatím pouze 2 ze 4 podčeledí jedné jediné čeledi. Pravdou však zůstává, že se jednalo o velmi početné skupiny. Nyní se podíváme na 3. podčeleď čeledi Diapheromeridae.
DIAPHEROMERIDAE
PACHYMORPHINAE
Gratidiini
Tento tribus je tvořen výhradně strašilkami s pakobylkovitým tvarem těla. Je rozšířen v Africe, Asii, ale také Americe a Evropě. Začnu s druhy, které se vyskytují zejména v Africe. Sem patří nejpočetnější rod celého tribu, Clonaria. S tímto rodem se můžeme setkat téměř na celém území Afriky a Madagaskaru, dále v jižní Americe, Turecku, Saudské Arábii, od Íránu po Kazachstán, v Indii, Thajsku, Vietnamu, Indonésii a Oceánii. Rod čítá neuvěřitelných 140 druhů, z nichž ale pouze 3 jsou v chovu. Konkrétně se jedná o pakobylky C. confromans (Vietnam a Madagaskar), C. leuthyi (Thajsko) a C. fritzschei (Thajsko) a dále několik neurčených. Velkou část Afriky s největší četností v jihovýchodní oblasti obývá rod Maransis zastoupený 15 druhy. Žádný z nich se nenachází v chovu (stejně jako naprostá většina ostatních afrických druhů). Jediným druhem jsou zastoupeny rody Gharianus (Libye) a Gratidiinilobus (jižní Afrika). Rod Phthoa čítající 6 druhů se vyskytuje v některých oblastech jižní Afrika a jižní Ameriky (zejména Brazílie). Rod Zehntneria je poslední druh tribu (plus Leptynia, viz níže) vyskytující se v Africe. Zastoupen je 3 druhy obývající zejména jižní Afriku.
Obr. č. 20: Tribus Necrosciini. (1) Anarchodes magnificus © Albert Kang, (2) Diacanthoidea diacanthos © Albert Kang, (3) Diardia diardis © Albert Kang, (4) Diesbachia hellotis © Albert Kang, (6) Orthonecroscia keatsooni © Albert Kang a (6) Lobonecroscia subflava © Paul D. Brock.
Obr. č. 21: Tribus Necrosciini. (1) Loxopsis conocephala © Albert Kang, (2) Marmessoidea flavoguttata © Albert Kang, (3) Rhamphosipyloidea gorkomi © Albert Kang, (4) Otraelus ballemansae © Albert Kang, (5) Hemiplasta falcata © Drägüs a (6) Austrosipyloidea carteus © Malcom Tattersall.
Obr. č. 22: Geografické rozšíření tribu Necrosciini. © Michal Siegel. Rozšíření australských druhů zhotoveno pomocí Brock & Hasenpusch (2009): The Complete Field Guide to Stick and Leaf Insects of Australia.
Rod Adelungella zastoupený jediným druhem se vyskytuje v Íránu, oblasti ne příliš typické pro život strašilek. Jedná se o pakobylku se značnými trny ha hrudi. Rod Ladakhomorpha je rovněž zastoupen jediným druhem, se kterým se setkáme v Indii. Jediným druhem je zastoupen také rod Linocerus obývající Čínu. S rodem Macellina zastoupeným 6 druhy se můžeme setkat na území Číny, Vietnamu a Thajska. Jedná se o velmi úzké (subtilní) pakobylky (zejména samci).Vietnam a Thajsko obývá také rod Paragongylopus zastoupený 2 poddruhy, z nichž každý čítá 3 druhy. Jeden poddruh připomíná spíše širší pakobylky, druhý menší strašilky. Vybrané oblasti tropické a temperátní Asie obývá rod Sceptrophasma. Ze 4 známých druhů jsou v chovu zastoupeny S. hispidulum a snad i S. langkawicense. Jsou to pakobylky nejčastěji hnědé barvy. Posledním rodem obývající Asii, konkrétně tedy Čínu, je Zangphasma zastoupený jediným druhem.
Poslední dva rody tribu se vyskytují nejčastěji v Evropě. Rod Leptynia se nejčastěji vyskytuje v Portugalsku a východním a středním Španělsku. Jedná se o typické, středně velké až menší pakobylky. Rod zastoupený 6 druhy byl také hlášen z východu Afriky a jihu Ameriky. Posledním rodem celého tribu je Pijnackeria. Celkem 7 popsaných druhů se vyskytuje ve středním a východním Španělsku a zasahuje také do jižní Francie. Tyto pakobylky se živí nejčastěji listy trav. K tomu jim napomáhá často kryptické zbarvení (povětšinou dva nebo více bílých pruhů podél těla).
Poslední podčeleď zastoupená jediným tribem o 2 rodech. Rod Dermatobactron zastupuje jediný druh ze západu střední Afriky. Jedná se o větší druh dorůstající okolo 20 cm (samice). Samice mají drobná křídla nezasahující dále než přes 2 zadečkové články. Druhý a poslední rod, Bactrododema, je již početnější, popsáno je zde 18 druhů. Všechny se vyskytují v Africe s nejvyšší četností na jihu, východě a poté západě střední Afriky. Tyto mohutné pakobylky nejvíce připomínají rod Anchiale nebo Acrophylla. Samice mají většinou křídla o polovině běžné délky, u samců jsou vyvinuta plně. V chovech se vyskytuje Bactrododema hecticum, jeden z velmi mála afrických druhů zastoupených v chovu.
Obr. č. 23: Tribus Gratidiini. (1) Clonaria confromans pár, zelená forma samice, (2) C. confromans hnědá forma a (3) Clonaria sp. z Konga. Pro všechny fotografie: © Conle & Hennemann.
Obr. č. 24: Tribus Gratidiini. (1) Macellina dentata samice © Bruno Kneubühler, (2) M. dentata samec © Kneubühler, (3) Paragongylopus sp. © Kneubühler, (4) Sceptrophasma hispidulum samec © Conle & Hennemann, (5) S. hispidulum samice © Conle & Hennemann a (6) Paragongylopus sp. © Weiwei Zhang.
Obr. č. 25: Tribus Gratidiini. (1) Pijnackeria barbarae, (2) P. hispanica, (3) P. originis, (4) P. recondita a (5) P. masettii. © Pablo Valero.
Obr. č. 26: Geografické rozšíření tribu Gratidiini © Michal Siegel.
DIAPHEROMERIDAE
PACHYMORPHINAE
Hemipachymorphini
Jedná se o velmi málo početný tribus. Rod Hemipachymorpha je zastoupený jediným druhem žijícím v jižní Africe. Jedná se o subtilní druh, jehož samičky dorůstají jen 4 cm. Rod Pseudopromachus, opět zastoupený jediným druhem, pochází z Nové Guinei. Tyto atrak-tivní strašilky mají celé tělo včetně končetin hustě poseté trny. Rod Spinotectarchus připomíná nejvíce rod Neohirasea. Pochází z No-vého Zélandu, kde žije jediný druh tohoto rodu. Poslední rod, Tectarchus, pochází rovněž z Nového Zélandu. Rod je zastoupený 3 dru-hy. Tvarově se jedná o přechod mezi strašilkami a robustnějšími pakobylkami.
Obr. č. 27: Tribus Hemipachymorphini. (1) Hemipachymorpha omphale (holotyp), (2) Pseudopromachus perspinosus (holotyp), (3) Spinotec-tarchus perspinosus (syntyp) a (4) Tectarchus huttoni (holotyp). © Paul D. Brock pro všechny fotografie. (5) Geografické rozšíření © Michal Siegel.
DIAPHEROMERIDAE
PACHYMORPHINAE
Pachymorphini
Tribus je zastoupen 6 rody, z nichž většina se vyskytuje v oblasti Austrálie. Nejrozšířenější rod, Pachymorpha, žije v Austrálii, Nové Guinei, Indonésii, na Borneu, v Asii, Africe a na Madagaskaru. Celkem je popsáno 13 druhů tohoto rodu. Jedná se o často pestré pako-bylky. V chovech se nevyskytují. Austrálii obývá rod Acanthoderus zastoupený jediným druhem. Samice této ostny pokryté pakobylky dorůstají asi 9 cm, samci pak necelých 8 cm. Rod Niveaphasma, taktéž zastoupený jediným druhem, žije na Novém Zélandu. Jedinci tvarem připomínají rod Tectarchus. Na Novém Zélandu také žijí rody Asteliaphasma (1 druh) a Micarchus (2 druhy). Samice prvního druhu připomínají nejvíce samičky rodu Sceptrophasma, kdežto druhy druhého rodu mají vzhledově blízko k rodu Rhynchacris. Poslední rod tribu, Miniphasma, sídlí na Srí Lance. Jak z názvu vyplývá, jedná se o velmi malé strašilky nejvíce podobné rodu Plani-spectrum.
Obr. č. 28: Tribus Pachymorphini. (1) Acanthoderus spinosus (syntyp), (2) Asteliaphasma jucundum (holotyp), (3) Micarchus hystriculeus (holo-typ), (4) Miniphasma prima (holotyp), (5) Niveaphasma annulatum (holotyp) a (6) Pachymorpha madagassa (holotyp). © Paul D. Brock pro všechny fotografie. (7) Geografické rozšíření tribu Pachymorphini © Michal Siegel.
DIAPHEROMERIDAE
PALOPHINAE
Palophini
Obr. č. 29: Tribus Palophini. (1) Bactrododema hectica © Westley Price, (2) a (3) B. hectica © Kneubühler. (5) Geografické rozšíření tribu Palophini © Michal Siegel.
Tímto jsme tedy prosvištěli dvě primitivní a první recentní čeleď strašilek. Máte už zřejmě přehled, že strašilky nejsou pouze pár desí-tek druhů, se kterými se můžeme setkat v chovu. Ač jsou jich stovky, je to pouze zlomek celkové druhové diverzity. Pokud budeme brát v potaz, že je zatím popsáno 3-10 % druhů, přičemž 10 % je silně optimistický odhad, čeká nás ještě spousta práce. Pokud ovšem mezi-tím těžební a plantážní průmysl tento problém nevyřeší za nás.