CHOV LUPENITEK
FREE-STANDING-SETUP
Tuto metodu sepsal a rozšířil můj zahraniční kolega, Dr. Bruno Kneubühler. Jedná se o významnou osobnost v oblasti strašilek a je po něm pojmenován nejeden druh. Základní filosofie této metody je udržet nymfy na živné rostlině neustále v pohybu. V článku o stavbě ubikace jsem zmínil, že pro některé nymfy je průvan žádoucí. Lupenitky jsou jedny z nich. Stejně jako ostatní strašilky reagují na poryvy větru kývavým pohybem a přesunem. Pohyb bez poryvu větru je pro lupenitky riziko, že se mezi nehybnými listy odhalí. Pokud tedy ubikací neproudí dostatečně vzduch, lupenitky se po vylíhnutí téměř nepohnou a od hladu uhynou. Pro rozkrmení lupenitek je tedy vhodné vyřezat větrací otvory do všech stěn a stropu a pokud tuto metodu chceme dostat na nejvyšší možný level, pořídíme si malý větráček a z dálky jej na insektárium namíříme. Zde místo plastového boxu můžeme pořídit klec ze síťoviny na zip.
Nyní jsme udržely nymfy v určité formě nepřetržitého pohybu. Jako ostatní druhy strašilek však i lupenitky mají tendenci lézt výš a výš. Pokud se tedy větévka s živnou rostlinou dotýká stropu ubikace nebo je od ní jen nepatrně vzdálena, nymfy se zavěsí na strop a opět nehnutě vyčkávají. Při případném pádu opět přes rostlinu vylezou na strop a začarovaný kruh se opakuje. Náš cíl tedy je upravit větvičky s listy tak, aby se nedotýkaly stropu a stěn a byly zároveň v takové vzdálenosti od nich, aby na ně nymfy nemohly přelézt. Což je velmi snadné, postačí nám k tomu jakékoli nůžky.
EDGE-CUTTING-METHOD
Za rozšíření této metody vděčíme, stejně jako v předešlém případě, Dr. B. Kneubühlerovi. Metoda spočívá v zastřižení okrajů listů živné rostliny. Vychází z předpokladu, že nymfy v přírodě vyhledávají spíše listy nakousané od imag a starších nymf, než listy celistvé. Okraje mohou být jednak zaschlé, ale také na nich bývá větší koncentrace trichomů (chloupků). Obě situace znepříjemní nebo dokonce znemožní nymfám se do listu prokousat. Narušení okraje listů také na krátkou dobu obnaží měkké parenchymy v listu. Všechny tyto skutečnosti vedou k snadnějšímu prokousání se nymfou do listu. Pokud je zároveň nymfa neustále v pohybu, během pohybu zkouší co chvíli list nakousat. Většinou se nymfa do 20. pokusu úspěšně prokouše, což nám ukazují vykousaná místa na okraji listů o velikosti asi 1-3 mm. Rozkrmenou nymfu také poznáme podle toho, že se z hnědé barvy přebarví do zelena.
DALŠÍ TIPY PRO CHOV LUPENITEK
Důležité také je, aby v ubikaci nebylo velké množství jedinců. Nymfy pak lezou jedna přes druhou, vzájemně se shazují, stresují a někdy dokonce okusují. Osobně dodržuji nepsané pravidlo dvě nymfy na jeden řapík vedoucí z hlavního stonku (= na 1 složený list ostružiníku).
I přes naši snahu se stane, že některé nymfy spadnou z listu přímo na dno a po stěně vylezou na strop, kde se zavěsí. Tyto nymfy pravidelně umisťujeme zpět na listy. Z toho důvodu je také vhodnější větší ubikace, kam se vejde spletitější síť větviček. Padající nymfy tak má vyšší šanci, že spadne na list než na dno.
Nymfy jsou poměrně aktivní za dne, proto je vhodné ubikaci umístit na dobře osvětlené místo. Můžeme použít žárovky nebo UV zdroje, pokud však nechceme investovat do dalších energií, bohatě stačí umístění k oknu. Pozor ale na dvě věci. Pod ubikací nesmí být radiátor, protože strašilky celkově nesnáší výkyvy teplot. Dále, zejména v létě, musíme dávat pozor na slunce, které z "dobrého" úhlu dokáže z ubikace udělat smrtičku.
Jakmile se nymfy zažerou, máme vyhráno. Není však moudré přestat listy stříhat ani upustit od Free Standing Setup. Můžeme ale již přestat pouštět ventilátor. Osobně ventilátor vypínám v momentě, kdy jsou všechny žijící nymfy již zelené. Free Standing Setup a Edge Cutting Method udržuji až do 3.-4. instaru.
Tyto speciální metody se využívají i při chovu obtížněji chovatelných druhů. V ostatních věcech se však chov lupenitek od strašilek neliší. Proto tento článek vnímejte pouze jako rozšíření pro ty, kteří s chovem strašilek mají zkušenosti a rádi by vyzkoušeli také chov lupenitek. Jako první druhy doporučuji Phyllium philippinicum, P. tobeloense "Galela" a P. bioculatum či P. giganteum.